Agentní vyjednávání

Úvod

Agentní vyjednávání se objevilo přibližně před třiceti lety. Komunikace v multiagentním prostředí je ovlivňováno ostatními agenty, tedy každý agent má vliv na ostatní agenty. Zásadou komunikace agentů je ovlivnění chování ostatních agentů, tato chování jsou zapříčiněna buď komunikací agenta napřímo s jiným agentem, nebo agent pro svůj prospěch ovlivní prostředí jiného agenta, aby na to musel reagovat dle jeho představ. Každá komunikace má svou určitou strukturu a je doprovázena určitým komunikačním jazykem. Při vyjednávání bere inspiraci z lidského chování, ale při dnešní době jsou agenti schopni předčit lidské vyjednávání a docílit tak optimálního mnohostranného řešení.

Problém vyjednávání

Určité problémy vyjednávání byly zkoumány v teorii her. Kde každý agent „i“ vlastní užitkovou funkci „u“, která je definovaná pomocí množiny všech možných řešení ∆, z čehož vyplývá u = ∆ -> R. K tomuto se váže předpoklad, nebo spíše dohoda δ-, což znamená dohoda bez dohody. Z hlediska obecnosti je předpoklad, že každý agent má funkci ui(δ-) = 0, tento předpoklad nám říká, že agent nebudou preferovat žádné řešení, než přijmou kterékoliv řešení s negativním přínosem. Zde vzniká požadavek a zároveň problém najít protokol, který bude agent využívat k nalezení co nejvíce úspěšného řešení, ale i v návaznosti na tuto znalost se nedá zvolit to nejlepší řešení.

Definice

Vyjednávání probíhá dle určitého protokolu, ten obsahuje pravidla a funguje na bázi řidiče, který řídí interakce v průběhu vyjednávání, nebo-li vlákna. Protokol zahrnuje třetí strany, typy agentů, stavy vyjednávání, akce vyjednavačů, nebo události, které mají vliv na stav vyjednávání.

Typy vyjednávání

Integrativní vyjednávání

Integrativní neboli úrokové vyjednávání je o spolupráci obou stran, neboli aby každá strana z vyjednávání mohla vyjít co nejlépe může (win-win). Při typu tohoto vyjednávání protější strany spolupracují a vyměňují si informace, které jsou relativní. Strany se nesnaží o ukořistění lepšího výsledku pro jednotlivou stranu, ale snaží se najít co nejvíce vyhovující spolupráci, aby splňovala zájmy obou stran. Na tomto základě se vyjednávači snaží o co nejvíce vyhovující kompromisy.

Distributivní vyjednávání

Distributivní vyjednávání je založeno na základě, kdy pouze jedna strana je schopna dosáhnout požadovaného zisku, oproti straně druhé, která je v čisté ztrátě. Z tohoto důvodu se tento typ vyjednávání konkurenční, pouze jedna strana může vyhrát a druhá prohrát. Distributivní vyjednávání se zaměřuje na dělení omezených zdrojů. Snahou oponentů je ukořistit co nejvíce limitovaných zdrojů pro sebe a zároveň tak co nejméně zdrojů nechat pro druhého, tudíž zde nemůže dojít k remíze, nebo rovnováze množství zdrojů na obou stranách.

Vyjednávání smíšeného motivu

Tento typ vyjednávání je tak zvaným mezi patrem mezi integrativním a distributivním vyjednáváním. V mnoha studiích se právě předešlé dva typy považují za teoretické extrémy a vyjednávání smíšeného motivu je něco mezi nimi. Zde jsou všechna ostatní typy vyjednávání a to zapříčiní, když vyjednávači při vyjednávání mají společný zájem o zvýšení zisku, který je integračním potenciálem a poté když některé smlouvané požadavky, nebo body jsou pro obě strany vyhovující než ostatní.

Protokoly

Jednokrokové vyjednávací protokoly

Protokol jednokrokového kola je založen na dvou agentech. Agenti musejí navrhnout nabídku a ta musí být přijata.

Protokol alternativní nabídky

Protokol alternativní nabídky může mít zcela úplné informace a také neúplné, je zde také mnoho verzí. Protokol se dá individuálně upravit, z pohledu toho, o kterou situaci, nebo ojedinělou situaci se jedná. Agenti mají několik možností při obdržení vyjednávací zprávy od protějšího agenta, a to že agent souhlasí s navrženou nabídkou od protivníka, navrhne jinou nabídku, taktéž může kterýkoliv agent ukončit vyjednávání, nebo využít termín časové reakce na nabídku, která je dostupná pro rozhodnutí agenta.

Monotónní koncesní protokol

Protokol monotónní koncese je odrůda protokolu alternativní nabídky. V této verzi protokolu jsou agenti nuceni oznámit údaje, informace o svých preferencích k patřičným otázkám vyjednávání. To znamená ku příkladu: „Zajímá mě, kdy to bude dodáno, nehledě na cenu“, „Je-li nabídka větší než určitá cena, nemám zájem“, atd.

Rozhodovací model Agentů

Protokoly, které agenti využívají k vyjednávání definují, které akce, neboli příkazy, otázky mohou být použity při samotném průběhu vyjednávání. Model rozhodování umožňuje agentovi: „Rozhodnout, či nabídku přijme, nebo odmítne“, „Vyhodnotit obdrženou hodnotu nabídku od protějšího agenta“, „Rozhodnout se, jak bude pokračovat“.

Zde se váže pojem užitková funkce, který je převzat z mikro ekonomie a význam této funkce specifikuje zvýhodnění jedné strany a určuje hodnotu spokojenosti. Je-li zde více poptávek z jedné strany o více nabídek než jednu, jeho užitečnost je vážený součet právě užitkových funkcí. Vzorec váženého součtu užitkových funkcí:

• o je nabídka přijatá od soupeře, wj je hmotnost přiřazený atributu j a μ je užitnou funkcí atributu j
• wj vyjadřuje, jakou důležitost přikládá agent problematice j
• kdy nabídka = o, je nabídnuta agentem = i, v čase = t

Preferenční vztahy

Tyto vztahy popisují logiku, jejíž úkolem je popsat veškeré možné alternativy, které mohou nastat. Tyto vztahy vypadají následovně:

• A+B: A a B jsou stejně preferovány činidlem
• A>B: A je agentem přísně preferován než B
• A>=B: A má agent přednost před B

Užitkové funkce musejí být kompletní a jejich úkolem je přiřazovat hodnotu, pro veškeré možné nahodilé alternativy. Nadále funkce slouží k poskytnutí zvýhodňující struktury a určuje hodnotu všech možných nahodilých alternativ, které mohou nastat.

Podmínky přijetí nebo odmítnutí nabídek od nabízející strany, na které se agent spoléhá, určuje jeho míra aspirace po nabídce. Pro akceptaci nabídky agentem ai, existuje vzorec, který vypadá takto:

• Kde M je užitková funkce agenta
• Kde AR je míra aspirace agenta v čase t
• AR v [0:1], AR= 1, agent očekává to nejlepší
• O je nabídka přijatá v čase t od druhé strany

Objekt k vyjednávání

Nejedná se pouze o hmotný objekt, ale také i o vykonávání procesů, témata v procesu, může se taktéž skládat pouze z jedné vlastnosti nebo více jakou je na příklad cena, barva, počet dílů a tak dále. Zde jsou vlastnosti hodnoceny agentem neboli vyjednávatelem ze strany nabízející, která je pak předloží druhé straně. Proto je jednoduchá rovnice, kdy nabídka = o, je nabídnuta agentem = i, v čase = t:

V případě vyjednávání, kdy se jedná o více problémový proces a je zde tedy více vlastností objektu a agenti mají zájem o kompromisy, může agent poslat oponentovi více objednávek a poté je rovnice, taková:

Vyjednávací strategie

Strategie kompromisů

Založeny na prospěchu obou stran, pokud jedna strana souhlasí s návrhem druhé strany a opačně. Jedná se zde o příklad, kdy je na scéně více agentů neboli vyjednávačů a pravděpodobnost, že mají stejné preference, je velice nízká. Kompromisy nalezneme pouze ojediněle v distribučním vyjednávání, oproti integrativnímu, kde jde spíše jen o ně. V průběhu procesu se kompromisy mohou měnit, a to z důvodu, že agent nemusí znát preference oponenta, a tudíž je průběh vyjednávání velice proměnlivý. Preference, které nejsou známé již od začátku, tak se tvoří kompromisy na základě odhadů.

Koncesní strategie

U koncesní strategie je více typů, ale základem této strategie je, když agent souhlasí se snížením míry aspirace, a to má za následek akceptování nabídek, které pro něj nemusejí být natolik výhodné.

Definice aspirace:

Typy koncesní strategie:

• Koncese založená na zdrojích
• Časově podmíněná koncese – základem, je vyvíjení časového nátlaku na soupeře, tudíž agent má časovou lhůtu do kdy musí dát svou odpověď
• Behavior-based concessions – základem, je pozorování reakce soupeřícího agenta, kde se sleduje shodování se a neshodováni se

Ad-hoc vyjednávací strategie

V této strategii se nachází více možností přístupů, ale základním přístupem byl, kdy se střídali nabídky s časovými slevami. Tato strategie umožňovala agentům používat lineární taktiku, jenž připouštěla fixní částku, připouštěcí taktiku, která v předchozích časových úsecích připouštěla vysoké množství užitku a netrpělivou taktiku, která zas naopak vyžadovala hodně a nepřipouštěla zhola nic. Tyto strategie jsou používány jednou stranou, tedy agenty, kteří jsou spojenci. Důvodem, užívání těchto taktik najednou, byl zcela průzkumnický tah, jednalo se o nalezení nejlepší možného dosažitelného řešení a kde agenti mají možnost velké sebestřednosti, a tudíž velmi zvýhodněných nabídek pro jejich stranu. Tato strategie se ale však dá použít pouze pro uzavřenou skupiny agentů, kde je pouze jedna strana s ad-hoc strategií, z důvodu, že i pouhý jeden agent nepatřící k dotyčné straně může za lepších vlastností nabídky rozhodit celou ad-hoc strategii, jedné velké strany.

Kombinovaná strategie

Kombinovaná strategie je založena pouze a jenom na kompromisech a ústupcích, kde dochází k relativně nízké úspěšnosti a zároveň neustále se podřizování nebo ustupování nemusí končit vždy nejlepší možnou dohodou pro obě strany. Strategie dává možnost agentovi kombinovat právě ústupky a kompromisy, aby co nejefektivněji využil míru aspirace, a to tím že nabídne hned několik nabídek. Ve výsledku, kdy i po navržení několika nabídek agent nedostane žádné potvrzení o přijetí některé z nich, je nucen přejít k menší míře aspirace.

Příklad

Ukázkou příkladem je vyjednávání dvou agentů. Kdy Ondra, který je zastoupený agentem „syn“, a potřebuje si upravit svůj dřevěný úkryt, který se nachází na stromě. Ondra by si chtěl půjčit od otce kladivo, které by použil k přidělaní doplňků na svůj úkryt. Zde přichází na scénu druhý agent, který je otcem Ondry a je zastoupen agentem „otec“. Ondra by si od něj chtěl půjčit kladivo, jenže ho má zamčené v chatce a Ondrovým úkolem je přesvědčit otce k jeho zapůjčení, aby mohl provést své změny na svém úkrytu. Vyjednávání vypadá následujícím způsobem:

1. Agent syn: “Otče, propůjči mi kladivo, prosím.” – Vytvoření nabídky
2. Agent otec: “Ne, nepůjčím.” – Odmítnutí nabídky
3. Agent syn: “Otče, pokud mi pujčíš to kladivo, tak dnes večer uklidím v obýváku.” – Vytvoření nabídky
4. Agent otec: “Ne, nepůjčm.” – Odmítnutí nabídky
5. Agent syn: “Co bych měl udělat, aby si mi půjčil to kladivo?” – Zeptání se na podmínky akceptování nabídky
6. Agent otec: “Dokaž mi, že dokážeš používat kladivo, tak aby si se nezranil.” – Prokázání, že nabídka je výhodná
7. Agent syn: “Příští týden mám ve skautu za úkol práci s dřevem, to dokazuje, že děti v mém věku jsou schopni bezpečně používat kladivo.” - Aktualizace
8. Agent otec: “Jenomže ve skautu máš někoho kdo na tebe přihlíži, nějakého dospělého, tady doma nemám jistotu že je tvůj úkryt bezpečný” - Aktualizace
9. Agent syn: “Pokud mi pomůžeš s mojí úpravou úkrytu, budu v bezpečí” - Aktualice
10. Agent otec: “Ano, to budeš” – akceptace aktualizace
11. Agent syn: “Tak otče, pojď mi teda prosím pomoc s úpravou mého úkrytu.” – Vytvoření nabídky
12. Agent otec: “Pomůžu ti, pokud uklidíš celý obývak dneska večer” – Vytvoření nabídky
13. Agent syn: “Jasně, dohodnuto! Tak pojdmě upravit ten úkryt” – Akceptace nabídky

Kroky „vytvoření nabídky“, „akceptace nabídky“, „odmítnutí nabídky“, jsou základní kroky ve vyjednávacím protokolu. Po vytvoření nabídky a následného odmítnutí se Ondra, zastupujícím agentem „syn“, se ptal agenta „otec“, co by měl udělat, aby ho dokázal přesvědčit k akceptaci nabídky. V důsledku těchto faktů se agent „syn“ vydal za AFEND, to znamená, že Ondra bude v bezpečí. Pro akceptaci musí Ondra udělat poslední ústupek, pro přesvědčení protějšího agenta a to, že večer uklidí celý obývak. Tento příklad znázorňuje možné ústupky v průběhu vyjednávání a že pro akceptaci je zde důležité vyjednávání. Nadále je zobrazena ukázka, jak můžeme získat více informaci, které slouží jako přesvědčivé argumenty. Příklad také upozorňuje, jak nové informace mohou změnit vnímaný souhrn možných přiměřených akcí. Z tohoto vyjednávání tedy vyplývá, jak je agentům umožněno sofistikovaného prohledávání možných argumentů i možných akcí. Tento protokol popisuje, jaké jsou klíčové rysy sofistikovaného integrativního lidského vyjednávacího chování.