Economy of medieval farmer/cs
Contents
Definování středověkého farmáře
Středověk, je epocha, která trvala asi jeden tisíc let, a to přibližně mezi roky 400 n.l. a 1500 n.l. (často se jako začátek období středověku označuje pád Západořímské říše v roce 476 a konec středověku se udává jako objevení Ameriky Krištofem Kolumbem v roce 1492). Pro účely popsání středověkého farmáře, je tedy nutné přesněji definovat toto období a s ním související události, sociální poměry, dostupné technologie a v neposlední řadě počasí. Všechny tyto faktory totiž výrazně ovlivňují chování popisovaného systému.
Definujme tedy tento systém v období kolem roku 1350 (polovina 14. století), které je ve střední Evropě, kam bude zasazen i popis systému, charakterizováno jasnou sociální strukturou, využíváním trojpolního zemědělství, celkovým poklesem teplot (oproti předchozím stoletím) a nebezpečím epidemií a válek, jako byla například epidemie černého moru (1346 - 1353).
Systém ekonomiky středověkého farmáře, tedy můžeme rozdělit na jednotlivé složky, které budou popsány v následujícím článku:
- Styl zemědělství
- Sociální poměry
- Počasí
- Nebezpečí ve středověku
Zemědělství ve středověku
Zemědělství bylo ve středověku hlavní složkou ekonomiky celé Evropy. V zemědělství pracovalo více než 90% [1] populace a to hlavně proto, aby si zajistili své přežití. Tažnou silou zemědělství byl směr vývoje populace ve středověku, který byl strmě stoupající (tzv. závod čápa a pluhu [2]) a to i přes války a nemoci (nejen mezi lidmi, ale také mezi zvířaty, na kterých byli zemědělci silně závislí).
Dvojpolní zemědělství
Dvojpolní zemědělství bylo prvním organizovaným způsobem zemědělství, který byl dlouhodobě udržitelný. Jednalo se o rozdělení osévané půdy na dvě části, kdy jedna byla klasicky oseta a druhá byla ponechána neoseta, aby se mohla zregenerovat, přičemž velikost oseté půdy byla signifikantně menší, než půda ponechána ladem (až 75% neoseté půdy / 25% oseté půdy).
Trojpolní zemědělství
Trojpolní zemědělství je způsob obdělávání půdy, který se vyvinul během 12. a 13. století. Trojpolní zemědělství je založeno na roční bázi a regeneraci oseté půdy. Na rozdíl od svého předchůdce - dvojpolního zemědělství, se snaží odstranit rizika spojená s neúrodou, zapojením další seváné půdy.[2]
Jak již název napovídá, jedná se o rozdělení osévané půdy na tři části - jař, ozim a úhor.
- Jař - označuje část osévané půdy, která byla oseta na jaře
- Ozim - označuje část osévané půdy, která byla oseta na podzim
- Úhor - tato část půdy nebyla oseta záměrně, aby se stihla zregenerovat. V praxi se na této části půdy pásl dobytek, pro zajištění jejího hnojení a zároveň k tomu, byla až třikrát do roka zorána.
Jednotlivé části osévané půdy se pak během roku střídali: jař se změnil na ozim, ozim se nechal ladem a úhor byl oset jako jař. Díky této technice, která je považována za jednu z agrárních revolucí, se výrazně zmenšilo riziko hladomoru, protože pokud byla například díky nepříznivému počasí zničena úroda na jaře, byla zajištěna úroda na podzim. Změna z klasického dvojpolního zemědělství na trojpolní přinesla průměrně trojnásobně, až čtyřnásobně větší výsev.
