Economy of medieval farmer/cs

Definování středověkého farmáře

Středověk, je epocha, která trvala asi jeden tisíc let, a to přibližně mezi roky 400 n.l. a 1500 n.l. (často se jako začátek období středověku označuje pád Západořímské říše v roce 476 a konec středověku se udává jako objevení Ameriky Krištofem Kolumbem v roce 1492). Pro účely popsání středověkého farmáře, je tedy nutné přesněji definovat toto období a s ním související události, sociální poměry, dostupné technologie a v neposlední řadě počasí. Všechny tyto faktory totiž výrazně ovlivňují chování popisovaného systému.

Definujme tedy tento systém v období kolem roku 1350 (polovina 14. století), které je ve střední Evropě, kam bude zasazen i popis systému, charakterizováno jasnou sociální strukturou, využíváním trojpolního zemědělství, celkovým poklesem teplot (oproti předchozím stoletím) a nebezpečím epidemií a válek, jako byla například epidemie černého moru (1346 - 1353).

Systém ekonomiky středověkého farmáře, tedy můžeme rozdělit na jednotlivé složky, které budou popsány v následujícím článku:

• Styl zemědělství
• Sociální poměry
• Počasí

Zemědělství ve středověku

Zemědělství bylo ve středověku hlavní složkou ekonomiky celé Evropy. V zemědělství pracovalo více než 90% populace a to hlavně proto, aby si zajistili své přežití. Tažnou silou zemědělství byl směr vývoje populace ve středověku, který byl strmě stoupající (tzv. závod čápa a pluhu ) a to i přes války a nemoci (nejen mezi lidmi, ale také mezi zvířaty, na kterých byli zemědělci silně závislí).

Dvojpolní zemědělství

Dvojpolní zemědělství bylo prvním organizovaným způsobem zemědělství, který byl dlouhodobě udržitelný. Jednalo se o rozdělení osévané půdy na dvě části, kdy jedna byla klasicky oseta a druhá byla ponechána neoseta, aby se mohla zregenerovat, přičemž velikost oseté půdy byla signifikantně menší, než půda ponechána ladem (až 75% neoseté půdy / 25% oseté půdy). Tento způsob zemědělství, který je ve slovanské kultuře označovaný jako přílohové zemědělství, byl velmi náročný na rozlohu úrodné půdy, protože pro uživení jednoho člověka byla díky nutnosti regenerace půdy zapotřebí čtyřnásobná rozloha. Tento fakt je také jeden z faktorů řídkého osídlení ve středověké Evropě.

Trojpolní zemědělství

Trojpolní zemědělství

Trojpolní zemědělství je způsob obdělávání půdy, který se vyvinul během 12. a 13. století. Trojpolní zemědělství je založeno na roční bázi a regeneraci oseté půdy. Na rozdíl od svého předchůdce - dvojpolního zemědělství, se snaží odstranit rizika spojená s neúrodou, zapojením další seváné půdy.

Jak již název napovídá, jedná se o rozdělení osévané půdy na tři části - jař, ozim a úhor.

• Jař - označuje část osévané půdy, která byla oseta na jaře
• Ozim - označuje část osévané půdy, která byla oseta na podzim
• Úhor - tato část půdy nebyla oseta záměrně, aby se stihla zregenerovat. V praxi se na této části půdy pásl dobytek, pro zajištění jejího hnojení a zároveň k tomu, byla až třikrát do roka zorána.

Jednotlivé části osévané půdy se pak během roku střídali: jař se změnil na ozim, ozim se nechal ladem a úhor byl oset jako jař. Díky této technice, která je považována za jednu z agrárních revolucí, se výrazně zmenšilo riziko hladomoru, protože pokud byla například díky nepříznivému počasí zničena úroda na jaře, byla zajištěna úroda na podzim. Změna z klasického dvojpolního zemědělství na trojpolní přinesla průměrně trojnásobně, až čtyřnásobně větší výsev a to hlavně díky lepšímu využití úrodné půdy.

Sociální poměry

Sociální poměry jsou další z důležitých aspektů ekonomiky popisovaného systému. Mezi tuto část se mimo jiné řadí rozdělení do sociálních skupin, popis populace, finance a celkový popis funkce obchodu ve středověku.

Sociální třídy

Středověk bylo období feudalismu, které se vyznačuje jasně definovanými sociálními třídami. Rozdělení těchto sociálních tříd se liší v závislosti na zemi, ve které bychom je sledovali, ale existuje zde univerzální rozdělení, které můžeme více či méně aplikovat na všechny společnosti ve středověké Evropě.

Středověké sociální třídy

Důležité je poznamenat, že dvě sociální třídy, které jsou na vrcholu společenského žebříčku - panovník a šlechta, se vyznačuje tím, že její zastoupení ve středověké společnosti je velmi malé, ale na druhou stranu vlastní většinu ekonomických zdrojů, pozemků a půdy. Do této skupiny sociálních tříd patří částečně také vazalové, kteří byli zodpovědní za velkou část půdy, která ale patřila panovníkovi, či šlechtě. Vazalové se většinou za propůjčení půdy zavázali k loajalitě k panovníkovi a při nutnosti mu poskytli vojenskou podporu ze svých zdrojů. Většina společnosti byla tvořena svobodnými lidmi a nevolníky, kteří by se dnes dali charakterizovat jako střední a nižší třída. Tyto dvě společenské skupiny zastupovali až 90% populace.

Speciální postavení měla ve středověké společnosti církev a její představitelé - kněží, mniši. Tato skupina lidí reprezentovala náboženství a boha, ke kterému se upínala naprostá většina populace ať už v období prosperity nebo při epidemiích a válkách. Zároveň se jednalo o subjekt, který systematicky udržoval vědění a gramotnost, která byla kriticky nutná k dalšímu rozvoji.

Sledovaný systém - zemědělec, spadá do sociální třídy svobodných lidí, kterým bylo dovoleno hospodařit na předem definovaném pozemku (což neznamenalo, že jej vlastnili - pouze za něj byli zodpovědní), případně do skupiny nevolníků - pracovníků na poli, kteří nejsou zodpovědní za žádnou půdu, ale vykonávají práci za úplatu.

Růst populace

Globální, euroasijský a americký populační trend

Populační trend se během středověku několikrát změnil. Ranný středověk se vyznačoval tím, že růst populace stagnoval. Hlavní populační boom začal až po 10. století našeho letopočtu a trval skoro nepřetržitě 300 let. V tomto období se dá mluvit o prosperitě popisovaného systému, který právě dokládá i tento strmě stoupající pohyb celkové populace země.

Neudržitelný rozvoj dvojpolního zemědělství, klimatické změny a neméně důležitá morová epidemie, která zasáhla signifikantní část celé populace, však vedly ve 14. století k mimořádnému populačnímu propadu, jak je vidět na přiloženém grafu. Tento propad měl za důsledek i to, že popisovaný systém mohl být zničen - ekonomika středověkého zemědělce nebyla schopná udržet ani minimální přísun výstupů, hlavně díky nedostatku zdrojů.

Změna v zemědělství a také vývoj obchodu napomohl populaci k vyrovnání se s nepříznivými podmínkami a odstartovat další růst v 15. století. Tento růst pokračoval více, či méně nepřetržitě do konce středověku.

Platidla

V průběhu středověku se vyvynulo několik forem platidel, která se používala pro obchod nebo pro udržení hodnoty, namísto netrvanlivých surovin. Prvním typem, který se používal jako platidlo hlavně v ranném středověku, byl určitý předmět, který byl ve společnosti velmi vzácný, nepodléhal zkáze, ale přesto se dal nějak prakticky použít. Mohlo se jednat například o vzácné zvířecí kůže, mušle nebo pera vzácných ptáků. Tyto předměty pak mohli být vyměněny za předměty pro každodenní užití, potravu nebo ostatní suroviny.

S rozvojem hornictví se také rozvinula možnost vyrábět univerzálnější platidla, což znamenalo vývoj nového odvětví - ražení mincí. Ražba mincí byla podmíněna faktem, že každá mince měla jinou hodnotu, a to na základě kovu, ze kterého byla vyrobena. Rozmanitost kovů, která se k ražení používala, byla široká. Mimo zlato, které bylo velmi cenné, se používalo také stříbro, měď nebo bronz. Kupní síla mince pak byla určena tím, kolik se určitého kovu vytěžilo. Většina mincí měla název podle své přibližné váhy, jako byl například šekel, libra nebo peso.

Obchod

Obchod měl pro vývoj popisovaného systému, a také pro celou středověkou populaci, zásadní vliv. Středověký zemědělec by byl totiž bez absence obchodu dlouhodbě neudržitelný - byl na něm závsilý. Zemědělec se výhradně soustředil na produkci potravy, jak pro sebe, tak pro svojí rodinu a nutně také pro účely prodeje nebo výměny za jiné zboží, jakým mohli být například nástroje, které pak používal při práci na poli, ošacení a zajištění úkrytu v podobě domu.

Do doby, než se lépe vyvynuly platidla, bylo nutné používat směnný systém obchodu - tzv. Barter, který existoval ve společnosti již přibližně 6 tisíc let. Tento typ obchodu spočíval hlavně v tom, že zemědělec přímo vyměňoval vyprodukované suroviny za jiné, v určitém směnném poměru, či za službu, kterou provedl ihned nebo v budoucnu. Tento poměr hrál v neprospěch středověkého zemědělce při velké úrodě a naopak byl pro něj příznivý při úrodě špatné. Barter byl silně závislý na důvěře mezi vyměňujícími stranami a používal se po celé Evropě i po masivnějším rozšíření ražení mincí.

Obchod pomocí platidel pak výrazně prospěl oblastem, ve kterých se začal využívat vedl k větší prosperitě středověké populace, rozšíření vesnic a měst a samozřejmě také k mnohem větší prosperitě popisovaného systému.

Počasí

Počasí je jednou z nejzákladnějších složek popisovaného systému ekonomiky středověkého zemědělce. Na základě něj bylo možné, při příznivém počasí pěstovat obživu do zásoby nebo naopak bylo nutné, živit populaci ze zásob v době nepříznivého počasí. Kromě toho, že systém ovlivňoval hlavně kontinuální vývoj počasí, je nutné zdůraznit, že extrémní meteorologické podmínky, jako byly například záplavy nebo extenzivní sucha, mohly celý systém zničit a ekonomika středověkého zemědělce mohla velmi rychle zkolabovat.

Globální počasí ve středověku

Historický vývoj teploty (Moberg)

Globální počasí se v průběhu celého středověku výrazně změnilo. Ranný středověk (9. - 11. století) byl podstatně přívětivější, co se klimatu týče. Kolem těchto let, byla průměrná teplota severní polokoule až o půl stupně vyšší, což byla dostatečná teplota například k tomu, aby bylo možné pěstovat vinnou révu v Anglii. Kladný vliv této složky na pozorovaný systém můžeme vidět i ve strmém nárůstu populace (viz. kapitola Sociální poměry), který se zpomalil při následujících klimatických změnách.

Historický vývoj teploty (kolektiv autorů)

V 12. - 15. století, období označovaném jako vrcholný středověk, se teplota začala výrazně ochlazovat a to průměrně až pod jeden stupeň Celsia. Tento vývoj dokládá výzkum Moberga (který můžeme vidět v příloze) stejně tak, jako graf, kterému se začalo dle jeho tvaru přezdívat Hockey Stick Graph - Hokejkový Graf v levé části, který konsoliduje práce dvanácti autorů z různých zemí. Oba tyto zdroje potvrzují celkové ochlazení severní polokoule a tak nastiňují zhoršení podmínek pro ekonomiku středověkého zemědělce. Tomuto meteorologickému jevu se také říká Malá doba ledová.

Důvody, které pro náhlé ochlazení podnebí uvádějí zdroje jsou spojené hlavně se změnou intenzity mořských proudů a to hlavně proudu v severní části atlantického oceánu.

Lokální změny počasí

Lokální změny počasí lze charakterizovat jako pohromy nebo naopak vyjmečně dobré meteorologické podmínky, které se týkají pouze velmi malé části země nebo populace. Vzhledem k nedostatkům zdrojů v této oblasti, hlavně z důvodu nedokonalého sledování těchto událostí v době středověk, je v článku vyjmenováno, pouze několik z vybraných extrémních změn počasí.

• All Saints Flood (Záplava všech svatých) (1170, 1304, 1436, 1570) - byla série potop, které se odehráli v průběhu celého středověku v různých částech tehdejší Evropy
• Výbuch sopky na ostrově Lombok (1257) - tento výbuch způsobil vážnou nárazovou změnu klimatu tak, že následující rok, byl prakticky bez letních měsíců, což mělo za výsledek rozsáhlý hladomor v celé Evropě
• Extrémní sucha - sucha, která trvala víceméně několik let, měla za výsledek zničení veškerého osevu, který zemědělec zasel a následné zhroucení sledovaného systému